Sčítací pravidla u zdrojů znečišťování ovzduší: proč mohou změnit povinnosti provozovatele?

Proč jsou sčítací pravidla důležitá

V praxi se často stává, že provozovatel posuzuje každou technologii samostatně: jeden lakovací box, jeden filtr, jednu drticí linku, jednu truhlářskou část, jeden výduch nebo jednu manipulační plochu. Z hlediska ochrany ovzduší to ale nemusí stačit.

Zákon o ochraně ovzduší pracuje u řady zdrojů s prahovými hodnotami. Rozhodující může být například celkový jmenovitý tepelný příkon, celková projektovaná kapacita, spotřeba organických rozpouštědel, množství zpracovaného materiálu nebo plocha deponií. Pokud se více dílčích zdrojů podle zákonných pravidel sčítá, může celý provoz překročit hranici, kterou by jednotlivé části samostatně nepřekročily.

Sčítání může změnit právní režim zdroje. To, co by samostatně vypadalo jako menší technologie bez povolení, může být po započtení dalších částí provozu vyjmenovaným stacionárním zdrojem.

To je důležité zejména u provozů s více podobnými technologiemi: lakovny, dřevozpracující provozy, recyklační linky, zpracování plastů, manipulace se sypkými materiály, svařovny, filtrační systémy, sušárny, drtiče, třídiče nebo soubory technologických výduchů.

Co se vlastně sčítá

Sčítací pravidla nemají vytvořit jeden nový „superzdroj“. Jejich smyslem je určit celkový parametr, podle kterého se jednotlivé zdroje zařadí do přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší nebo podle kterého se použijí určité podmínky provozu.

Jinými slovy: jednotlivé stacionární zdroje zůstávají jednotlivými zdroji, ale jejich kapacity se pro právní zařazení mohou hodnotit společně.

Prakticky důležité: sčítací pravidla nejsou účetní součet pro evidenci. Jde o právní a technické posouzení pro zařazení zdroje, povolení provozu a podmínky ochrany ovzduší.

Tři základní otázky: stejný kód, stejná provozovna, společný výduch

U technologických zdrojů je potřeba uvažovat zejména tři základní podmínky. Zjednodušeně řečeno se ptáme, zda zdroje typově spadají pod stejný kód přílohy č. 2, zda jsou ve stejné provozovně a zda znečišťují společným výduchem nebo komínem, případně by tak s ohledem na technické uspořádání činit mohly.

Třetí otázka bývá v praxi nejsložitější. Nejde jen o to, zda už dnes fyzicky existuje jeden společný komín. Posuzuje se i to, zda by s ohledem na uspořádání zdrojů mohlo dojít ke společnému odvádění emisí. Právě tomu se v metodických výkladech říká „virtuální komín“.

Virtuální komín: proč nestačí říci, že každý výduch je zvlášť

Princip virtuálního komína je důležitý hlavně v provozech, kde je více podobných technologií umístěno v jedné hale, v těsně sousedících objektech nebo v jednom areálu. Pokud by jejich emise technicky mohly být svedeny do jednoho výduchu, může se uplatnit sčítací pravidlo, i když jsou dnes výduchy fyzicky oddělené.

To neznamená, že se má teoreticky sčítat všechno v celém areálu. Rozhoduje reálná technická a provozní souvislost. Pokud jsou zdroje v jiných objektech, oddělené velkou vzdáleností, bez reálné možnosti společného odtahu nebo jde o odlišné typy činností, může být závěr jiný.

Praktický dopad je významný. Provozovatel nemůže automaticky tvrdit, že se zdroje nesčítají jen proto, že mají oddělené potrubí nebo samostatné ventilátory.

Proč může sčítání změnit povinnosti provozovatele

Pokud se kapacity sčítají, může se provoz dostat nad prahovou hodnotu přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší. Tím se může změnit celý povolovací režim.

Největší riziko je u provozů, které postupně rostly. Přibyl další box, další linka, další filtr, další skladovací plocha nebo další výduch. Každá jednotlivá změna mohla působit malá, ale po započtení celku může být právní režim zdroje jiný než na začátku.

Příklady z praxe

U lakovny může být rozhodující celková projektovaná spotřeba organických rozpouštědel. Pokud má provoz více lakovacích boxů, čistírnu pistolí, přípravnu nátěrových hmot a další pracoviště s rozpouštědly, nelze vždy posuzovat každou část odděleně. Důležité je, zda jde o související technologický celek a jaká je celková projektovaná spotřeba VOC.

U dřevozpracujícího provozu může být rozhodující celková projektovaná spotřeba zpracovávaného materiálu. Jednotlivé stroje mohou vypadat jako menší dílčí technologie, ale pila, hoblovka, CNC centrum, brusné pracoviště a odsávání mohou tvořit jeden provozní celek.

U recyklačního střediska se může řešit kapacita drcení, třídění, skladování a manipulace. Zvlášť důležité je, zda jednotlivé části spadají pod stejný kód, nebo zda se uplatní speciálnější kód pro konkrétní činnost.

U sypkých materiálů může být rozhodující celková projektovaná plocha otevřených deponií. Pokud je více hromad na jedné aktivní manipulační ploše, může jít o jeden zdroj z hlediska plochy, nikoli o několik izolovaných hromad.

Stejný kód neznamená vždy jednoduchý závěr

Metodika MŽP upozorňuje, že při zařazování se musí nejprve správně určit kód přílohy č. 2. Teprve potom dává smysl řešit sčítání. Obecné nebo „sběrné“ kódy se nepoužívají, pokud je možné zdroj zařadit pod konkrétnější kód.

To je důležité například u činností, které by mohly na první pohled spadat do více kategorií. Při překryvu mezi obecnějším a speciálnějším kódem má přednost přesnější kód. Pokud tedy určitá technologie typově odpovídá konkrétní položce přílohy č. 2, nemá se účelově přesouvat do obecnějšího kódu jen proto, že to vychází jednodušeji.

Prakticky řečeno: nejdřív se správně určí, co je zdroj a pod jaký kód patří. Až potom se řeší, s čím se jeho kapacita sčítá.

Projektovaná kapacita není skutečná výroba za minulý rok

Častou chybou je zaměňování projektované kapacity se skutečným ročním využitím. Pro zařazení zdroje je obvykle důležitá projektovaná kapacita, nikoli to, kolik se v posledním roce skutečně vyrobilo nebo zpracovalo.

Skutečný provoz může být nižší kvůli zakázkám, odstávce, sezónnosti nebo ekonomické situaci. To ale automaticky neznamená, že projektovaná kapacita zdroje je nižší. Pokud je zařízení navrženo na vyšší kapacitu a povolení nebo projekt s ní počítá, může být tato hodnota rozhodující pro zařazení.

U povolování a změn povolení je proto vhodné pracovat s jasnou, technicky doloženou projektovanou kapacitou. Nejasnosti v kapacitě často vedou k doplňování žádosti nebo k rozdílnému výkladu mezi provozovatelem a úřadem.

Sčítání a provozní evidence nejsou totéž

MŽP ve své metodice výslovně upozorňuje, že předmětem sčítacích pravidel není agregace údajů v souhrnné provozní evidenci. To je důležité pro praxi.

Sčítání podle § 4b slouží k určení celkové projektované kapacity pro zařazení zdroje a pro aplikaci právních požadavků. Provozní evidence naopak popisuje skutečný provoz, spotřeby, emise, měření, provozní hodiny a další údaje za konkrétní období.

Rozdíl je tento:

Pokud provozovatel sčítá kapacity pro zařazení zdroje, neznamená to automaticky, že musí stejně agregovat všechny údaje v evidenci. A naopak přehledná evidence nenahrazuje správné posouzení zařazení.

Co má provozovatel zkontrolovat

U každého provozu s více technologiemi je vhodné udělat základní kontrolu sčítacích pravidel. Nejde o akademickou otázku. Výsledek může rozhodnout, zda je potřeba povolení provozu, změna povolení, odborný posudek, rozptylová studie nebo měření emisí.

Kontrolní přehled:

Tento přehled je vhodné projít zejména před rozšířením výroby, přidáním technologie, instalací nového odsávání, změnou výduchů nebo aktualizací povolení provozu.

Dopad na odborné posudky a rozptylové studie

Sčítací pravidla mají přímý dopad na odborné podklady. Pokud se po započtení kapacit zdroj dostane do jiného režimu, může vzniknout potřeba odborného posudku. Pokud se zvyšuje kapacita nebo emise, může být potřeba i rozptylová studie.

Odborný posudek musí správně popsat, které části provozu se započítávají, pod jaký kód spadají a jaká je celková projektovaná kapacita. Rozptylová studie zase musí vycházet z reálného technického celku: výduchů, provozních hodin, emisních parametrů a případných plošných nebo fugitivních emisí.

Chyba ve sčítání se proto může přenést do celé dokumentace. Pokud je špatně určeno zařazení zdroje, mohou být špatně nastaveny emisní limity, měření, evidence i podmínky provozu.

Nejčastější chyby

Nejčastější chybou je posuzování každého zařízení samostatně jen proto, že má vlastní ventilátor nebo vlastní výduch. Druhou chybou je záměna projektované kapacity za skutečný roční provoz. Třetí chybou je opomenutí virtuálního komína u zdrojů umístěných v jednom objektu nebo v technicky související části areálu.

Častý je také opačný problém: zbytečné sčítání technologií, které spolu typově nesouvisejí nebo spadají pod odlišné kódy. Takový postup může provozovatele zatížit přísnějšími povinnostmi, než jaké skutečně vyplývají ze zákona.

U složitějších areálů proto není vhodné sčítání řešit jen odhadem. Je lepší zpracovat krátké technicko-legislativní posouzení, které popíše zdroje, kódy, kapacity, výduchy a závěr, co se má a nemá sčítat.

Shrnutí

Sčítací pravidla u zdrojů znečišťování ovzduší mohou zásadně změnit povinnosti provozovatele. Pokud se více technologií typově spadajících pod stejný kód nachází ve stejné provozovně a mají společný nebo technicky možný společný výduch, jejich projektované kapacity se mohou pro účely zařazení sčítat. Výsledek může rozhodnout o tom, zda jde o vyjmenovaný stacionární zdroj, zda je potřeba povolení provozu, odborný posudek, rozptylová studie, měření emisí nebo provozní řád.

Klíčové je správně určit zdroje, kódy, projektované kapacity a technickou souvislost výduchů. Nestačí hodnotit jen jednotlivý stroj nebo aktuální skutečnou výrobu. U provozů, které se postupně rozšiřovaly, je vhodné zkontrolovat, zda stávající povolení odpovídá dnešnímu technickému a právnímu stavu.

Pošlete nám popis technologií, platné povolení provozu, schéma výduchů, projektované kapacity jednotlivých částí provozu a situační výkres areálu. Ověříme, zda se na váš provoz vztahují sčítací pravidla a zda mohou ovlivnit povolení provozu, odborný posudek, rozptylovou studii nebo provozní evidenci.

Věcná opora článku

Článek vychází zejména z těchto zdrojů:

• Metodický pokyn MŽP ke sčítání projektovaných kapacit ostatních technologických stacionárních zdrojů a k jejich zařazování podle zákona o ochraně ovzduší,
• zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší,
• § 4a zákona č. 201/2012 Sb. – stacionární zdroje a jejich zařazování,
• § 4b zákona č. 201/2012 Sb. – sčítací pravidla,
• vyhláška č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jeho zjišťování.

Metodický pokyn MŽP vysvětluje aplikaci § 4a a § 4b zákona o ochraně ovzduší u technologických stacionárních zdrojů. Uvádí, že celková projektovaná kapacita je rozhodující pro zařazení zdrojů do přílohy č. 2 zákona a pro aplikaci některých podmínek provozu a specifických emisních limitů podle vyhlášky č. 415/2012 Sb. Zároveň zdůrazňuje, že kapacity se sčítají výhradně u zdrojů typově spadajících pod stejný kód, ve stejné provozovně a při splnění podmínky společného nebo technicky možného společného odvodu emisí.